IT is before you, while you’re in IT, and IT stays after you leave (Upanišády)
Je půl třetí ráno a já rozmrkávám oči do tmavého pokoje. Vedle mě spokojeně oddechuje v hnízdečku tříměsíční Valinka a v šeru ložnice tiše brouká monotónní šum z mašinky na spaní. Už druhý den mám pásmovou “nemoc”. Stav, který s železnou pravidelností přichází po každém mém přesoceánském přeletu z Česka do New Yorku. Dělám to pravidelně, často a vkládám do toho veškeré své úsilí – zaplesal by Patandžali. S každým zavřením kabinových dveří letadla vím, že unikám jako voda z kapajícího kohoutku 24-hodinovému formátu dne. Můj den neomylně překračuje lineární hranici času a mně se otevírají dveře do nekonečného pole hlubokého tajemna. Watch the transitions, říká moje guru Manorama. Tady jsem doma. Den se prodlužuje, a mizí hranice mezi dnem a nocí, mezi spím a bdím, mezi jsem a nejsem.
Nedělní rána zanechávají ulice dolního Manhattanu prázdné. Poslední večírek skončil před pár hodinami a na ulici potkáte jen hrstku lidí. Teplý vítr líně převalí odpadky spadlé z překypujících košů ze strany na stranu. Míjím prázdné dětské hřiště ponořené ve tmě, bezdomovce zachumlaného v dece a skupinku zvětralé mládeže vracející se z nočního tahu. Na rohu 8. Ulice jemně svítí výloha ospalého Starbucksu. Jsou to taková ta rána, která obyčejně nejsou k mání. Jsou navíc. Jako byste tu ani neměli být.
Někdo tento prostor, tuhle díru v čase chytá ráno na Lysé,  někdo cítí dříve než se poprvé přiblíží k ústa milenců, dříve než – vkročíte. Já ho mám teď a tady. Upanišády praví, že Brahmán existuje před tebou, zatímco jsi a také poté, co odejdeš. Vždycky je krok před námi, zdá se. Existuje, když se nedíváme, nezávisle na nás a zároveň je v nás obsažen. Ze tmy se vynořují obchody, lidé, a celé světy. Dotek Brahmá přichází v tom nejužším, nejtitěrnějším bodě. V průsečíku mezi tím, co není a tím co je a bude. Parama-brahma parat-param…menší než atom, a zároveň větší než největší..V tomto bodě cítíme skutečnou realitu, svou nedozírnou velikost. Možná proto miluji cestování a velebím “jetlag”. Děkuji za něj. Noc skončila a rozbřesk je zatím v nedohlednu. Kráčím bez cíle tímto nočním ránem, mlčky pozoruji a cítím, jak přejíždím prsty po hřebenech tajemna.
Nad hlavou zavrže podlaha pod tíhou sousedčiných kroků, avizující, že se černá díra mého časoprostoru uzavírá. Dojatě se slzami v očích pozoruji první paprsky světla probleskující škvírami v žaluziích, kterými rozpohybuji svůj život. Přichází rozbřesk a “já” s ním. Cítím rozbřesk svého života, vylupující se z neznámého tajemna do světla všedního dne.
Přeji vám krásný, magickým úsvitem zalité podzimní momenty a malebné vykreslování obrysů z nekonečna.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>