Předporodní sútra

“A v čem si myslíte, že jste lepší než průměrná paní Nováková?”, atakoval mě dopáleně gynekolog na předporodní prohlídce, když jsem se zeptala, jak by šlo v zkostnatělém českém systému porodní mašinérie zařídit samostatný pokoj po porodu. S obnaženými rodidly budu stěží učit principům jógy, avšak jeden z nich, kterému říkám pracovně “ano, a zároveň”, kterým je moje jógová praxe v posledních měsících protkaná se promítl do této návštěvy stejně jako do rozhovorů se staniční sestrou, dulou, manželem a všemi zúčastněnými v procesu přivádění dětí na svět.
Jsem přesvědčená, že většina sporů a nedorozumnění vzniká z paušalizování a generalizací jako třeba imaginární “průměrná paní Nováková”. Když jsem se jednou ptala své guru co si myslí o “ostatních” učitelích, kteří dělají v lekcích například tohle a tamto, zadívala se na mě a odvětila: “Neznám tyto učitele, nevím, kdo a co konkrétně dělá, ty také ne – so let’s not go there.” Jednobodovost (eka-grata) a konkrétnost má v jógové praxi neotřesitelnou pozici, umožňuje proniknutí a rozšíření vědomí jedním směrem. Nevím, kdo je paní Nováková a neznám ji. On také průměrnou paní Novákovou nezná. Možná kdyby existovala, paní Nováková umí lépe španělsky, kdežto já vůbec. Možná ovládá periodickou tabulku prvků, kterou přednáší ve škole a možná se celý den dloube v nose. Nevím. Možná paní Nováková chce rodit sama přirozeně bez léků za přítomnosti hudby Celine Dion, možná má naplánovaný císařský řez, kdežto já porod s epidurálem a s manželem a dulou po boku. Nemyslím si tedy o paní Novákové vůbec nic, zato jeho obsah mysli byl skrze paušalizaci promítnut. Relativní termíny jako “průměrné”, “všichni”, “neustále”, “vždycky”, “nikdy” jsou platné jen do doby, kdy platné nejsou a proto v józe nemají valné hodnoty. Ačkoliv jsou lidé stejní, sobě rovni a mají stejnou hodnotu (cihla zlata stejně jako kus hlíny), neznamená to, že potřebují stejné zacházení. X-krát jsme zde byli, a zjistili jsme, že pro růst je to nevyhovující. 
Možná se shodneme, že lidé jsou zodpovědní za své zdraví. Kouříte-li jak tovární komín, přejídáte se nezdravými věcmi, přepíjíte se, necvičíte, nestaráte se o svou duševní a fyzickou hygienu, budete se vší pravděpodobností více nemocní a zavítáte k lékařům zřejmě častěji – “obecně to platí, ale”… Myšlenka starat se o své nemocné a slabé stejnou měrou a stejným způsobem jako o zdravé a silné je ušlechtilá, a zároveň snadno zneužitelná lidmi, kteří se o své zdraví a duševní pohodu až tak nezajímají. Cestou na prohlídku porodních sálů lze tyto typy potkat, sedí na lavičce před nemocnicí v pyžamu často obvázání na nějaké části těla, kouří a sem tam vulgárně konverzují. Obecně cítíme, že promítne-li se obnažená osobní zúčastněnost do celku, celek pokvete. Zároveň paradoxně chceme oscilovat kolem bezpečného “průměru”, který uměle vytvoříme. Čili celek je ve výsledku tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek.
Na druhý porod se zúčastněně připravuji, zjišťuji informace, možnosti, cvičím a zajímám se, co se se mnou a miminkem bude po porodu dít. Znám své možnosti a znám také své limity. Jako třeba u svých dětí, studentů, přátel, “milujeme všechny bytosti, a zároveň známe jejich limity”, jak to při jiné příležitosti definovala Manorama. Své přání mít po porodu soukromí a klid pro obnovení sil nenutím každému, a také chápu, že některé maminky mají kapacitu a třeba i upřednostňují poporodní společnost jiné ženy, nebo žen a pláč jejich dětí jim v odpočinku nebrání. Někdo chce epidurál, někdo ho odmítá. Někdo chce odebrat pupečníkovou krev, jiný nechat pupečník dotepat. Zatímco někdo potřebuje svůj pokoj, jiného prioritou není a tak snažit se potřeby lidí sešněrovat do jednoho způsobu zacházení k rozvoji nevede. A zároveň, zaběhnutý a funkční systém skomírá neustálým podvolováním se vrtochům jednotlivých myslí. S hodnotou lidské duše to má však pramálo společného a se skutečnými hodnotami jako spravedlnost, porozumnění nebo sounáležitost už vůbec ne.
Staniční sestra mě tedy mile neopomenula poučit, že rezervace pokoje, třebaže placená předem je nespravedlivá. Zastavila jsem se…Spravedlnost… stejně jako krása, víra, oddanost, láska nebo sounáležitost jsou abstraktní pojmy, které se snažíme vymezit už od dob prvního fungování lidské mysli. Jak je změříme? Jaké pro ni vytvoříme dimenzi a atributy, podle nichž je lze hodnotit? Kdo tato měřítka definuje a podle čeho? Jak změříme – stejnost? Samádhi doslova znamená “stejnost”: dhi – vědomí, sam – stejnost bez kolísání, a – na každé straně, tedy uvědomnění a cítětí stejnosti v různých formách, projevech a odlišnostech. Jedna forma není lepší než druhá, a druhá není lepší než první.
V názorech nemá pravdu ten, kdo našel pro své tvrzení nejvíc argumentů čili “já ti rozumím, ale”…a doplňte si argumenty, které tvrzení podpoří nebo vyvrátí. Uplatníme-li ve svém projevu pravidlo “já ti rozumím, a zároveň”, přirozeně cítíme rovnováhu ve všech formách projevu aniž bychom jednu formu vyzvihovali a druhou zatracovali, a také aniž bychom ztratili “sebe”. Umožňujeme koexistenci a expanzi. Navazujeme na nit proplétající se všemi životy, rozvíjíme a pokračujeme ve stejnosti, která je všudypřítomná a všeprotkávající esence, společná všem bytostem. Splétáme svou sútru, sútru života.
Samadhi – vědomí, které nekolísá. Čili bezmyšlenkovitá realita. Vědomí bez myšlenky však neznamená bezmyšlenkovitý člověk. – Manorama
A teď malý praktický úkol: Zeptejte se dnes sebe a svých blízkých, co se jim promítne, když se řekne: Slušnost, Odvaha, Víra, Odpuštění, Tradice, Odplata, Zbabělost, Lež.
Následně hledejte společné atributy, podle kterých dokážete definovat pojem. Shodnete se na formě? Co vás rozděluje, a co spojuje?
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>