Pulzace a „orgasmický“ porod

Sánskrtský termín RG znamená pulz, pulzace. První z véd má název rg véda, čili véda o božském pulzu, neviditelné, všudypřítomné síle tepající ve všech projevech kolem nás. „It is the way IN. Je to jako porod, porod je také pulzace”, zapíchla před čtyřmi lety Manorama svůj pronikavý pohled do skupinky studentů na Satsangu. Tak tuhle zromantizovanou hloupost může vyplodit jen člověk, který nikdy fyzicky nerodil, pomyslela jsem si s úšklebkem. Porod jak si vybavuji ve vzpomínkách, je čirá agónie a plný nesnesitelné bolesti, kdy je člověk donucen položit sebe sama na oltář něčeho, co se nedá ovládnout. Pocit osobního “já” se v návalu ukrutné bolesti rozplývá a zcela zaniká, noří se do proudu dění, aby se zrodil nový život, respektive jeho nová podoba. Porod bolí. Od začátku do konce. Porod jako pulzace a cesta dovnitř pro mě zůstala zavřená a vzpomněla jsem si na ni až teď, po  porodu.
Na druhý porod jsem se připravovala na všech frontách. Před porodem jsem si stihla uklidit na “pracovním stole”, dokončila studia, udělala festival, zařídila porodnici, vyhotovila excelentní porodní plán, najala dulu, naplánovala poporodní volno a tak dále. Zkrátka vždy je lepší být připravený než-li překvapený, poněvadž udělá-li si člověk domácí úkoly, podvědomí si to pamatuje i ve zlomovém momentě, kdy vaše plány vybouchnou pánaboha leda rozesmějí. Neřadím se k pojídačkám placenty, nevěřím na připisování těhotenských úspěchů hormonální józe, neobaluji se dětmi v šátku, nepropadám hysterii přirozených porodů a termín bonding vlastně dodnes moc nechápu. Povahou jsem to, co můj známý nazval pragmatickým alternativcem. Avšak zároveň, snad díky jógové praxi, snad díky statusu druhorodičky, snad díky mantře, kterou jsem opakovala před porodem, snad díky cvičení s Aniballem, nad jehož existencí se postpubertální tatínci uchichtávali při prohlídkách porodních sálů….Snad kvůli tomu a/nebo tamtomu, kterých se mysl s vervou chytá – se můj porod proměnil v nefalšované samádhi.
Prorokování termínu porodu stejně jako prorokování pohlaví, a vůbec prorokování čehokoliv, nepatří do mého repertoáru, neb intuitice končí tam, kde ji začínáme číst. Zbude jen klamavý zpětný pohled ega, tvářící se, že něco pochopilo, něco tušilo a něco vědělo dopředu. Po bitvě je každý generál. Nevěděla jsem do poslední chvíle, že rodím a příjezd do porodnice byl o fous. Intuice pro mě neznamená něco vědět předem, pro mě žádné předem není a není ani potom. Je jen teď. Je jen bdělá přítomnost a v ní jsem Já.
Den před porodem jsem s nohama rozloženýma do stran na těhotenském polštáři v baddha konásaně poslouchala Tolleho. Mluvil o přítomné pozornosti. O tom, jak se v myšlenkách neustále ocitáme “tam” místo “tady”, v minulosti anebo budoucnu. Jednoduché učení, které intelekt okamžitě automaticky odkývne. No jasně přece…
Probouzím se s neurčitou mírnou křečí podobnou té menstruační ve tři v noci v domnění, že opět trošku poslíčkuji (pro ty, jež ještě nerodily – jedná se o nepravidelné kontrakce, které k porodu nevedou a slouží jako příprava dělohy k akci, a zřejmě vás oblažovat vůbec nebudou). Zůstávám přítomná, a na doporučení své duly se vracím do peřin. Zřejmě místo “slabé krvácení po utření” přečetla slabé krvácení “po vyšetření”, poněvadž mi odepsala, že po vyšetření je to normální a mám to jít zaspat. Znovu se probouzím v pět ráno, poslíčci jsou stále se mnou a tak ulehám do vany teplé vody se záměrem je rozehnat. Pro srandu králíkům jsem rozjela Appku “contraction timer”, otestuji ji, a ve vaně sleduji ne nijak pravidelné vlny mírné bolesti. Nořím se do witness consciousness”, čili jakésiho bdělého sledování dění, aniž bych do něj vstupovala s očekáváním, až “to” pomine nebo naopak přijde. Nesoudím, nevyhodnocuji, zda je “to” bolestivé nebo úlevné, zda ta pulzující vlna přichází či odchází. Je Mi to jedno. Bolest se mění ve slast, a slast z úlevy v bolest. Neexistuje hranice do té chvíle než ji mysl začne vyhodnocovat. Nechci odsud už nikdy odejít.
Chvíli takto spokojeně ležím ve vaně a po chvíli voda vychladne. Zcela pragmaticky nechci plýtvat vodou, poněvadž máme septik a ten se musí vypumpovávat, a tak jsem do něj nechci přilévat více vody. Mimo vanu vlny podle občasného mačkání appky zrychlí na 3 minuty a já se rozhodnu vzbudit manžela, který vyspával mírnou opičku po fotbalovém utkání Baníku. Zavolám Katce, aby radši přece jen přijela hlídat pětiletého syna, že do té porodnice radši zajedeme na kontrolu. Co kdyby.
Už je sedm a sestra je vzhůru. Pro Mě čas neexistuje. Existuje jen přítomný okamžik, ve kterém se střídá začátek a konec, bolest se slastí, plnost s prázdnotou, pohyb s klidem. Ve zmítajících se protikladech nedotčeně stojí “Já”, mlčí a tisícero očima pozoruje tanec, jehož tempo nabírá na intenzitě. Tělo se chvěje vlnami přicházejícího proudu impulzů, který paradoxně přichází z vnitra, ne odněkud z vnějšku. Neexistuje Vesmír, odkud by přicházel. Já jsem Vesmír. Ve Mně pulz vzniká a do Mně se zpátky vlévá. Pulzující proud tepe, se Mnou to nehne. Jsme spojené nádoby. Pulz otevírá tělo, halí mysl do nepropustné mlhy, srdce upadá do otevřené náruče božské Matky a tříští osobní “já” na tisíc kousků, ve kterých se zrcadlí všechny karmy světa.
Přijíždí sestra, je 7.24 a já stojím opřená o dům a čekám až manžel doťuká  zprávu na mobilu. Cítím tu sílu, která se vlamuje do těla a řvu “jedém, k…a”. Cestou nedělním ránem tančím na zadním sedadle, naviguju zmateného amerického manžela, který netuší kudy do porodnice. Kontrakce svírají tělo, myslí projíždí proud myšlenek a já slyším každé “na druhé křižovatce doprava”. Bezbřehé, tiché a nekončící “Já” klidně stojí opodál a nehybně zastřešuje probíhající děj. Parkujeme opodál a musím dojít ke dveřím. Otevírá sestra a ptá se, co si přejeme. Zřejmě rodím, poslouchám se jako ozvěna z jiného světa. Je 7.40 a porodní asistentka mě laskavě pokládá na lehátko a po rychlém vyšetření konstatuje, že už “držíme jen na vodě”.
Jdeme briskně na sál. Kontrakce prý jsou již minutové a tak se v jedné minutě v porodní kóji oblékám do naprosto odlidšťující košile a ulehám na úzké kožené lehátko určené k porodu. Abych z něho nespadla zajišťují postranní  opěrky nohou. Asistentky rychle vybalují fidlátka zatímco mým tělem projíždí orgasmicky slastná bolestivá síla, nutící ven, do projevení. Sténám a řvu. Nespěchám dopředu, nechci to mít “za sebou”, ani se nekonejším dosavadním průběhem. Zůstávám tam, kde jsem. “Be with what is”, řekl by Tolle. To, co je, jsem “Já” a “Já” jsem vše, co je. Porodní asistentka praská vodu, otočí se a já cítím hlavičku. Na jedno zatlačení malá vyplouvá ven, nořící se z tělesného bahna, z lidského očištění, z utrpení, z lásky. Přítomný moment se propisuje do všech momentů mého příběhu. Hlavou a srdcem projedou obrazy ženského pokolení mých předků, tvých předků a celého lidstva. Cítím je v každé buňce těla, jsou všude kolem a jako vodopád se tříští o hladinu nekonečna. Extatický moment na chvíli přeruší bolest vytlačovaných ramínek, kdy poprvé vnímám sebe a chci z ní odejít. Odpojení od tady, od “co je”, zabolí.
7.53 končí porod, ale “Já” navždy znovuzačíná i znovukončí. Stávám se všeobjímajícím bezvětřím, stávám se mantrou, stávám se lávkou do navždy. Je 13.5. Stávám se Matkou, Prakriti vpíjící se do Purušy. Matkou, která je v tento den velebena.  Toto je Božský Pulz. Neomylný „Pulsation of Godhood.“ Feel it…
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>